Krásnou neděli všem :)
Doufám, že Vás titulek tohoto článku nevyděsil. Zní, jako bych chtěla všechno vzdát. A částečně to tak i je. Poslední rok a půl byl snad nejsmolnější vůbec. Všechno to začalo maturitou, kterou jsem na první pokus nezvládla. S tím byl spojený další neúspěch - nedostala jsem se na vysokou školu. V tu chvíli se mi zhroutil život. Jenže člověk musí jít dál. Začala jsem si hledat práci. Ale žádnou pořádnou jsem najít nemohla. Nakonec mi mamka dala informaci o jednom pracovním místě. Vzhledem k tomu, co mě vždycky bavilo, mi to přišlo jako fajn šance. Výběrové řízení jsem vyhrála. A po dlouhé době jsem měla pocit, že se mi něco povedlo. Jenže to jsem ještě nevěděla, do čeho jsem šla. Práce ani zdaleka nebyla taková, jakou jsme si jí představovaly. Ačkoliv se jednalo o práci v kanceláři, první měsíce jsem vstávala ve čtyři a do práce jezdila na pátou ráno, abych stihla všechny povinnosti. Kolikrát jsem se odsud dostala až kolem šesté večer. Unavená, znechucená, bez energie. Než jsem dojela domů, padla další hodina. A tak to šlo dál. A dál. Neměla jsem žádný osobní život. Začalo se mi znovu kazit zdraví. Mé nadšení z vyhraného výběrového řízení bylo rychle pryč. Spolu s nadšením jsem ale ztrácela i další věci. Sebevědomí. Pro nikoho jsem nebyla dost dobrá. Sílu. Psychickou pohodu. To proto, že jsem si nemohla najít ani chvilku na koníčky. Přestala jsem mít chuť se o sebe starat. Kruhy pod očima podle mě byly vidět až z vesmíru, lak na nehtech jsem měla snad od předešlých Vánoc, bylo mi úplně jedno, co mám na sobě, jestli mám makeup v pořádku. Manželství žiletky a nohou bylo v tu dobu rozvedeno. Během dne jsem jedla jenom čínu, bagety se smaženým sýrem, bonbóny a čokoládu. Hodně čokolády. A samozřejmě hektolitry kafe. Pro vysvětlení.. Jsem člověk, který nemá rád stereotyp. Nerad stojí na jednom místě. K životu potřebuji akci. Občas i trošku adrenalinu. Ale hlavně, potřebuju volnost k tomu dělat věci, co mě baví. Mít čas jít aspoň na hodinovou procházku, když svítí sluníčko/ je úplněk. A nic z toho jsem neměla. Byla jsem emocionálně tak vyčerpaná, že jsem před spaním vždycky brečela. Nechtěla jsem. Šlo to samo. A potom přišel v práci zlomový okamžik, kdy jsem se rozhodla, že už tam prostě nezůstanu ani chvilku. Protože je mi sakra 20 let. A nudit se můžu až zestránu, protože pak už budu mít všechny ty zážitky za sebou. Teď ne. A tak jsem se rozhodla svůj život od základů změnit. Tímhle článkem odstartovala cesta za lepším já, kterou Vám budu pravidelně mapovat. Kousek po kousku :) Rozhodla jsem se sepsat několik bodů, které bych v co nejkratším čase chtěla změnit. Většina z nich jsou úplné maličkosti, ale i z těch se skládá život :) Tady jsou: