Je pondělí. Nejmíň oblíbený den v týdnu. Ještě ke všemu třináctého. Zbývá devět minut do půl deváté a já ležím v posteli a píšu tenle článek. Slunce pomalu zapadá a vytváří ty dechberoucí barevné scenérie, které se odráží i na bílých stěnách mého pokoje. Přěmýšlím o tom, jaký byl dnešní den. Co všechno se v něm událo. Jestli jsem toho náhodou nemohla stihnout ještě trošku víc. Ale taky jsem toho mohla stihnout míň. Taky přemýšlím, jestli jsem spokojená. Nestěžuju si na to, co mám nebo nemám. Vím, že je na světě spousta lidí, kteří by dali všechno za to, co mám já. Ale vím, co mi chybí určitě. Naplněná duše. Vnitřní klid. Spokojenost. A všímají si toho i lidi v okolí. Ne všichni. Ale s těmi, co to poznali cítím takové zvlášní spojení. Jsou to lidi, kteří mě posouvají dál. Nespočetněkrát jsem zůstala ležet v posteli místo toho abych dělala věci, které mě baví. Místo toho, abych udělala rozhodnutí, které by mi třeba mohlo obrátit život k lepšímu. To všechno kvůli nejistotě...Jenže...Letos oslavím 21. narozeniny. A tak si pokládám otázku..

,,Když nezačnu dělat rozhodnutí teď, tak kdy?''

 Psaní mě vždycky bavilo. Už jednou jsem blog měla. Celkem úspěšný. Ale přišlo období, kdy jsem potřebovala najít sama sebe a myslela jsem si, že psaní blogu pro mě není. V tu dobu jsem ale příliš dávala na názory lidí. Dneska vím, že oni můj život nežijí. To já. A psaní mě svým způsobem naplňuje. Jen jsem si potřebovala uvědomit, co bych Vám prostřednictvím svojí klávesnice chtěla předat. Musela jsem se naučit akceptovat sama sebe. To, kým doopravdy jsem. Když mě potkáte, pravděpodobně na Vás budu působit ''divně''. A já hrdě oznamuji, že jsem. Ne každému se budu líbit. Ale třeba se najde někdo, koho moje ''divnost'' upoutá. Pravděpodobně si asi říkáte, jak někdo takový vypadá, a proč o sobě tvrdí, že je divný. Pokusím se Vám přiblížit sebe v několika faktech a klidně se nebojte napsat mi, jak jste si mě podle popisu ''poskládali'' :) 

Z celého mého já mám nejradši svoje oči v barvách oříšků, které na první pohled matou. Jsou z většiny zelené, ale když se do nich nepodíváte pořádně, budou se kamuflovat do hnědých. Moje velikost se nedá přehlédnout. Pokud zrovna nestojím v davu. Kdybych žila ve stejné době s Popelkou, dost možná by si princ odvezl mě. Moje tělo je plátno, které mapuje cestu mého života. Když jsem někde sama, mám dvě nálady. Celou dobu trávím se sluchátky v uších nebo naopak požaduji absolutní ticho. Nejradši spím přes den, protože noc je pro mě nejmagičtější období dne. Vlci jsou pro mě vznešená zvířata. Ráda působím ryze žensky, ale málokdy mě potkáte v šatech nebo sukni. Kafe mi chutná nejvíc večer. Přála bych si změnit svět. Svět alespoň jednoho člověka. A změnit ho tak, aby mi jednou do očí řekl, že i když to všechno bylo těžké, díky mně to nevzdal. Kdyby Vám někdo zavázal oči a zeptal se Vás, který ze tří lidí jsem já, poznáte mě podle nejstudenějších rukou...

:) Tím bych pro dnešek skončila.. Jestli ve Vás výše napsaný popis něco vzbudil, napište to do komentářů. Těším se na Vás! :) Určitě blog sledujte i na jeho Instagramu, ikonku najdete v pravém menu, nebo v pravé horní liště blogu. Přeji Vám krásný zbytek večera a dobrou noc!

Vaše Paulina.. The moon child 🖤